Smashing Pumpkins se (naštěstí) vrátili! live.atlas.cz
Poslední lednovou středu
léta páně 2008 se v pražské sportovní hale
konal malý výlet do minulosti. Mohli jste sem totiž
zajít na koncert Smashing Pumpkins, tedy kapely, která se
po letech nečinnosti dala opět dohromady a vznikla už před
dlouhými dvaceti lety. Pravda, její zlaté
období profrčelo již před delší dobou, ale
já Smashing Pumpkins prostě milovala, a proto jsem se vydala
zjistit, zda stará láska i po deseti letech
nerezaví... Trochu historie nikoho nezabije. Připome�me si ve
stručnosti genezi této skupiny: po super
úspěšných albech Siamese Dream a Mellon Colie and
Infinite Sadness se ve skupině jednak vyskytly problémy s
drogami (doprovodný klávesista se předávkoval a
zemřel, bubeník Jimmy Chamberlain byl vyhozen) a také s
osobností Billyho Corgena, který byl svými kolegy
označen za egomaniaka a usurpátora. Ten skupinu v roce 2001
rozpustil, aby o pár let (a několik ne zcela zdařilých
pokusů o soukromé projekty) později vydal inzerát a
snažil se přesvědčit své kolegy k návratu do
úspěšné grupy. Podařilo se mu to však s
jediným - Jimmy Chamberlainem, basistka D´arcy a kytarista
James Iha se s Billym odmítli jakkoliv bavit. Nicméně,
Smashing Pumpkins vstali z mrtvých a dokonce natočili desku
Zeigeist. Byla jsem zvědavá, zda nám Billy a jeho
doplněná parta naservírují pouze písničky z
nového alba, anebo se podívají i do minulosti a
dojde i na proslavené hitovky. První tři skladby
dávaly tušit, že se budeme pohybovat spíše
v současnosti, ale pak.... V okamžiku, kdy zazněly první
tóny hymnické „Tonight, tonight" mě zaplavila
nebývalá euforie a bylo jasné, že Smashing
Pumpkins se vracejí v plné síle... Hned
poté následoval další hit „Mayonaise"
a po pár písničkách z nového alba a přesně
v okamžiku, kdy jsem prohlásila: Teď bych si dala „Today",
jsem se dočkala i této mojí
nejoblíbenější písničky od Smashing
Pumpkins. A extáze pokračovala. Velmi osvěžující
bylo také provedení dvou písniček pouze akusticky,
přičemž u „Perfect" Billy jaksi pozapomněl text, což
zvládnul s úsměvem. Ke konci koncertu jsme se trochu
bohužel utápěli v hlukových stěnách a trochu to
připomínalo doby, kdy se Billy opájel vlastním
egem a genialitou. Po pravdě řečeno ale v jeho chování po
těchto nešvarech nebylo ani stopy a působil celkem skromně a
sympaticky...že by se poučil a na nové osazení skupiny
již své manýry nezkoušel? Přiznávám,
že na kytarové koncerty moc často nechodím, protože
preferuji více chemický zvuk a tanečnější
rytmy, ale to, co se tento večer ve Sportovní hale dělo, mě
naplnilo radostí a zase jsem kytarám dala šanci,
ačkoliv jsem se nemohla prostě ubránit určité nostalgii
(ach ano, grunge, devadesátá léta, Cobain
ještě žije a mých 18 let). Pokud ale budou
současné kytary znít takto, určitě mne budou ještě
dlouho bavit.
Smashing Pumpkins nebyli jen vzpomínkou rozhlas.cz
Na koncert Smashing Pumpkins jsme
vás během uplynulých dní zvali mockrát. Je
tedy jasné, že se tam ve středu vydal i někdo z
naší hudební redakce. Pokud jste tedy celou věc
propásli a chcete vědět, jak moc dobří Smashing Pumpkins
byli, přečtěte si reportáž Tadeáše Haagera. Ten
teď totiž chodí rádiem, píská mu v
uších, všem vykládá o tom, jak
odehráli úžasnou cover verzi Stop, hey what's that sound
od Buffalo Springfield a nechápavě kroutí hlavou nad
zvěstmi, které se nesou Prahou - tedy že byl na koncertě
příšerný zvuk.Vím, že bych se ve
službách veřejnoprávního média měl snažit
být objektivní, ale nebudu. Ještě pořád mi
nepovolilo to sevření v krku - od štěstí a
dojetí. To které se dostavuje jen málokdy.
Způsobilo ho to, že mě hrdinové mého dětství
nezklamali.Mohla se zvrtnout spousta věcí, mohli hrát
jenom z nové desky Zeitgeist, mohli se brát
strašně vážně, mohli propadnout svým egům a
příliš oslavovat sami sebe. Mohli jen mechanicky
odehrát pár slavných tónů a lacině dojmout.
Jenže udělali mnohem víc.Už od první skladby jsem zase
pocítil to, co někdy ve dvanácti letech, kdy jsem v
pokojíčku poprvé poslouchal strašně nahlas jejich
první desky. Hrozně jsem se tehdy chtěl naučit hrát na
kytaru. Až jsem teď zapomněl, že jsem se mezitím během těch
víc jak deseti let na ni přece jen trochu hrát naučil -
tak akorát, abych si pro sebe mohl zabrnkat pár riffů z
Mellon Collie and the Infinite Sadness. Což udělal sice Corgan taky,
ale s grácií a radostí, kterou může pocítit
jen ten, kdo ví, že píse�, kterou sám složil,
má pořád strašně rád.Smashing Pumpkins mezi
jednotlivými skladbami jen děkovali a hráli jeden hit za
druhým. A k tomu je potřeba dodat dvě věci, že ani jedna věc
nebyla otrocky oddrhnuta tak, jak ji znáte z desky,
všechno mělo přidanou hodnotu obrovské vlny vazeb a
hluku, který Smashing Pumpkins tak milují, a že najednou
jako hity zněly i některé skladby z poslední desky, třeba
Tarantula.Billy Corgan už dospěl a dozrál, není hejsek,
co dává ve videoklipech tak vyniknout svému
pronikavému a závažnému pohledu a
nakašírovanému pozérství. Je to
chlap, který se dokáže chovat přirozeně.
Uchechtávat se, vetknout do pubertálně
depresivních hymen z prvních desek tu nezbytnou
špetku sebeironie a nadhledu, díky čemuž mohou skladby
jako Tonight znít pořád svěže. A díky čemuž
získává charisma, kterým
odlákává jeho fanouškům manželky, a aby jim
to vynahradil, ukazuje jim, že stárnout nemusí nutně
znamenat zaoblovat hrany.Asi v polovině koncertu poprvé zazněla
mezi skladbami víc jak jedna věta. "Manažer mi říkal, že
mám radši mlčet, že vždycky, když otevřu pusu, je z toho
problém, ale já vám musím poděkovat a
říct vám, že tahle kapela už jednou zemřela a stejnou
chybu už nikdy neuděláme, budeme tady s vámi už vždycky."
A dav se zebe vypustil jedno nesmírně tiché a
sborové "Děkuju". Tohle byl koncert, po kterém se zase
těšíte na další desku. Po kterém
máte pořád ještě chuť dávat
další a další šance té
poslední, Zeitgeist.Smashing Pumpkins už jsou jiná
kapela, z původní sestavy zbyli jen dva členové. Ti
noví zatím moc nezapadají zvukem. Kytarista Heft
Schroeder má mnohem méně sofistikovaný zvuk, basa
Ginger Reyes duní jinak, klávesy Lisy Harrison
mají jinou náladu, ale díky Corganovi a
Chamberlinovi to pořád drží pohromadě. A to natolik, že
jim klidně prominete dvě nebo tři hluchá místa v podobě
nových písní, které přece jen nevyzněly tak
silně. A to, že Corgan zapomněl jednou text. To nevadilo už vůbec, a to
právě proto, že Corgan toto faux pas přetavil stejně jako zbytek
koncertu v manifest příjemného dospělého
génia.Vím, že nejsem objektivní, ale když
mám z něčeho bezbřehou zajíkavou radost, tak to řeknu a
víc jak dvouhodinový, neuvěřitelně nabitý koncert
mi ji udělal.
Jsou koncerty, které se
dají z různých důvodů vyhlížet s vysokým
očekáváním a slastnou představou kladného
zážitku. Vystoupení Smashing Pumpkins v pražské
T-Mobile Areně však do této exkluzivní skupiny
rozhodně nepatřilo.�ekněme si to otevřeně: kapela má svá
nejlepší léta dávno za sebou, silně
problematický vůdce Billy Corgan ji nejprve rozpustil,
pokoušel se o jiné projekty či sólovou
kariéru, ale protože příliš neuspěl, svolal
Smashing Pumpkins znovu dohromady.Ovšem z původní sestavy
se mu vrátil jen bubeník Jimmy Chamberlin, k němuž lze
jako základní charakteristiku připojit, že sice bubnuje
bombasticky, ale už mnohokrát se málem ufetoval k smrti.
Co z toho asi může kromě smíšeně přijatého alba
Zeitgeist vzejít za zázrak?Poměrně slušně
zaplněná T-Mobile Arena tak pravděpodobně přilákala z
drtivé většiny dávné příznivce
kapely, kteří doufali, že uslyší staré
dobré fláky. Přesně z tohoto důvodu se chodí na
muzikanty, kteří žijí jen z minulosti a
zašlé slávy. Billy Corgan a jeho parta však
při koncertě zcela jednoznačně dokázali, že do této
neexkluzivní skupiny ještě ani zdaleka
nepatří.Jednoduše překvapili. Hlavně Billy, protože asi
nebylo třeba pochybovat, že si k sobě dokáže vybrat
schopné a zručné muzikanty. Poměrně
šokující však bylo vidět, jak se z
nesnesitelného bouřliváka, největšího
egomaniaka na světě, který se při koncertech vzteká,
vyluzuje na kytaře drásavé zvuky a řve jako raněné
zvíře, změnil ve vtipkujícího a
usmívajícího se pohodáře, jenž hezky a až
podivně často zpívá vláčné písničky
s akustickou kytarou. Přesto, anebo právě proto – vyberte
si – to byl pozoruhodný koncert.Pravda, měl svá
hluchá místa. Kapela jednotlivé pasáže, ať
už kytarové řežby nebo naopak klidné, místy jen
akustické songy, chvílemi příliš
natahovala, takže trochu hrozila nuda, ale je třeba zdůraznit
maximální profesionalitu celého ansámblu
– a to celých úctyhodných dvě a půl hodiny
trvání koncertu.Žádné hvězdné
manýry, včasný začátek, jedna precizně
zahraná písnička za druhou prakticky beze slov. Až
později přišel pokus o humor, někdy trochu křečovitý,
jindy trefný – třeba v případě, kdy Corgan
utrousil, že mu manažer zakazuje mluvit. "Vždycky když otevřu pusu, je
z toho problém," dodal. Celkově byl asi v
porovnání s minulými koncerty Smashing Pumpkins
zarážející poměr mezi rockovým
duněním a klidným písničkářstvím.
Navzdory umírněnému projektu Zwan se asi dalo těžko
čekat, že bude zhruba 1:1, přičemž chvílemi se Corganovy
výstupy s akustickou kytarou a klasickým piánem
blížily kabaretu – míněno žánr, nikoli
parodii.Pokud to posluchač strávil, mohl si to užít. Bylo
to působivé a – opět je to třeba říct – zcela
profesionální. Jistě, největší
posluchačský ohlas sklidily hity typu Tonight Tonight (s
krásným úvodem klasického piána a
rozpálenými světly), vypalovačky Today a Bullet With
Butterfly Wings, kde si Corgan poprvé (a skoro naposledy)
pořádně zařval, jemné a zde výhradně
akustické 1979 a Perfect, zrockovělá a v
porovnání s originálem ne úplně
povedená Ava Adore či závěrečná Cherub Rock.
Došlo i na "splácaniny" s citacemi Easy Living od Uriah
Heep a For What It's Worth Buffalo Springfield – efektní a
strhující.Když Billy Corgan v jednom okamžiku
ujišťoval fanoušky, že se nemusí o budoucnost
kapely bát, slovy "we will not fucking die", dalo se mu to
věřit. Tahle kapela rozhodně není mrtvá.
Smashing Pumpkins v Praze, uřvaní i melodičtínovinky.cz
Po jedenácti letech se do
Prahy vrátila americká alternativní rocková
kapela Smashing Pumpkins v rámci turné k
poslednímu albu Zeitgeist. Skupina vystoupila v novém
složení a na dvou a půl hodinovém vystoupení
předvedla retrospektivní pohled na celou svou
tvorbu.Obnovená koncertní podoba Smashing Pumpkins
čítala pět členů, kterým vévodil zakladatel
kapely, skvělý zpěvák a impulzivní kytarista Billy
Corgan. Druhým a posledním původním členem kapely
byl mistrovský bubeník Jimmy Chamberlin. Kapelu doplnila
basová kytaristka, klávesistka a druhý
kytarista.Za celé dvou a půl hodinové vystoupení
se mimo skvělého osvětlení nekonala žádná
zvláštní show jako například projekce nebo
hosté. Kapela si bohatě vystačila jen se zvukem, zpěvem a dobře
vytvořenou atmosférou. Prostor věnovala osvědčeným hitům
jako Ava Adore, Rhinocerous, Bullet With Butterfly Wings, Zero nebo
Tonight, Tonight i čistě instrumentální podobě skladby
Perfect.Krom melodických klidných i skvěle
uřvaných dynamických skladeb byl prostor pro
zvukové experimenty, kdy Corgan ve zlatavé sukni s
typicky holou hlavou dlouze vyhrával na zefektovanou kytaru,
kterou si měnil téměř na každou skladbu.Koncert probíhal
víceméně beze slov, jen občas se snažil Corgan
zavtipkovat, jinak se střídala jedna skladba za druhou. Pro
všechny milovníky melodických skladeb i
hutných rockových songů rozhodně skvělý
zážitek.
Koncertní návrat
proslulé americké skupiny The Smashing Pumpkins
provázela značná očekávání. Jejich
včerejší více než dvouhodinové
vystoupení v zaplněné T-Mobile Areně však vzbudilo
přinejlepším rozpaky.Na třicetiminutovku
hanspaulských Tata Bojs, která se nesla ve znamení
jalových vtípků, sterilních popěvků a nadhled
předstírajících průpovídek na téma
služebných funkcí lokální předkapely,
naštěstí poměrně rychle navázaly hlavní
hvězdy večera. Úvod setu znovuzrozených a zčásti
nově obsazených Smashing Pumpkins zněl slibně:
rozmáchlá Porcelina of the Vast Oceans se plynule přelila
do skvělé Behold! The Nightmare a nedlouho poté i do
šlágru Tonight, Tonight ze slavného dvojalba
Mellon Collie and The Infinite Sadness. Bohužel, drtivá
většina (snad až příliš dlouhého) koncertu
se posléze nesla v duchu duté rockové machy. Vyjma
několika příjemně subtilních míst (Perfect, u
které však Corgan zapomněl část textu) šlo
o přehlídku vnějškovosti, laciných
hudebních efektů a zdánlivého nasazení.
Jelikož i ty nejvýraznější písně
svého repertoáru formace odflákla (odbytý
dekadentní hymnus Bullet With Butterfly Wings, nesmyslné
tempo a hardrockové aranže nasazené singlu Ava Adore),
vrcholem vystoupení se jednoznačně stalo Corganovo
sólové akustické provedení hitu 1979.V
závěru pak mělo zřejmě jít o komplexní atak na
smysly, nicméně i přes kvalitní zvuk a působivou
světelnou show byla finální půlhodina dokonalým
oh�ostrojem marnosti. Posledními rozeznatelnými skladbami
byly totiž osm let stará Everlasting Gaze a frontmanova poněkud
bizarní kabaretní variace na výmarskou poetiku 30.
let. Následná nerozlišitelná hmota
archaicky vyznívajících písní z
aktuálního alba Zeitgeist, z níž vystupovaly pouze
Corganovy legrační proklamace o nesmrtelnosti skupiny a jeho
onanistická kytarová sóla, zbavila iluzí
asi i ty nejvěrnější z fanoušků. Absurdně
natahované stadionové halekačky doprovázené
orgiastickými gesty („Reevoluutioon") spadaly
spíše do kategorie nezáměrného humoru.
Přídavek jsem slyšel už jen jako dunivou kulisu během
strategického ústupu útrobami haly.Rezultát
je jasný: na koncert Smashing Pumpkins se nevyplatí
jít do té doby, než bude vynalezen stroj času.
Vymlácený rockový dýně (když bychom
parafrázovali přiléhavý titul poslední
desky Pražského výběru, který nedávno
prošel podobně fatální resuscitací) v Praze
pod vedením Billyho Corgana jen potvrdily, že jejich revoluce už
dávno skončila.
Dý�ové zmrtvýchvstání. Ovšem bez husí kůže musicserver.cz
Po sedmi letech vstala z popela legenda z Chicaga
- Smashing Pumpkins. Jejich lo�ský comeback však
nedokázal splnit očekávání a podobně tomu
bylo i při pražském koncertu. Ačkoliv dýně povzbuzovala
zaplněná hala, stavění spálených mostů
dopadlo rozpačitě.Smashing Pumpkins (MySpace.com) se v
devadesátých letech stali modlou. Nebylo k tomu
zapotřebí prostřelené lebky, na to se měl Billy Corgan
vždycky až moc rád. Tahle banda se objevila ve
správný čas na správném místě. Když
se pak po dvanácti letech rozhodli pověsit hudební
kariéru na hřebík, zaslzelo nejedno oko. Teď, po neslavně
slavném comebacku (co se personální stránky
týče) a kritikou nepříliš dobře přijaté
desce "Zeitgeist" vyrazily dýně na velké turné,
aby světu dokázaly, že je odepsal předčasně. Ve středu 30. ledna
skupina přijela i do Prahy.Před sparťanskou hokejovou halou je poměrně
rušno. Mezi hloučky fanoušků pobíhají
překupníci s lístky a snaží se za šest
stovek udat, co před chvílí za tři stovky odkoupili.
Přicházím včas: jednak začíná pršet,
jednak slyším první tóny
předskakujících Tata Bojs. Klidně bych si na místě
předkapely dokázal představit někoho hudebně
bližšího, nicméně v případě Tatáčů
jde o sázku na jistotu. Jejich živá vystoupení
patří u nás k nejlepším, což kluci z
Hanspaulky dokazují i tentokrát. Během vyhrazeného
času zazní sedm skladeb z posledních čtyř desek, mezi
nimi "Toreádorská otázka", "Attention aux hommes",
"Elišce" a z novinky "Skovka" a "Trilobeat". Po půl hodině se
Tata Bojs loučí a i podle nadšeného ohlasu publika
nelze souhlasit s výrokem Marďoši: "Víme, že
předkapela je vždycky nutné zlo."Něco před devátou
hodinou se hala ponořuje do tmy. Nekoná se velkolepý
nástup ani pompézní gesta, skupina skromně
přichází a rovnou hraje. Namísto vypalovačky je
překvapivým otvírákem melancholická
"Porcelina Of The Vast Oceans". Devítiminutová balada s
dlouhým nájezdem není tím
nejlepším kouskem na úvod, jakkoliv na desce
zní skvěle. I další skladba má svým
tempem spíše uspávací efekt, až
třetí, punkově znějící "Bring The Lights" konečně
pošle všem do krve trochu kyslíku. Velkým
plusem show je výborně zvolené osvětlení, jeho
duhový nádech vytváří skvělou kulisu.
Velký úspěch dále sklízí "Tonight,
Tonight" s typickým klavírním intrem. Corgan se
nijak nezdržuje komunikací s publikem, jedna skladba
střídá druhou bez zbytečných prodlev, první
strohé "Thank you!" pronese až po hodině
hraní.Skutečnost, že ze Smashing Pumpkins zbyly jen trosky,
konkrétně Corgan s bubeníkem Chamberlinem, koncertu nijak
neškodí. Právě tito dva členové měli na
fungování skupiny zásadní podíl, a
tak není podstatné, že je při koncertu
doprovází najatí hudebníci. Přičteme-li k
tomu fakt, že Chamberlin od začátku do konce potvrzuje svoji
příslušnost ke světové bubenické elitě,
není instrumentální složce co vytknout.
Horší je ovšem zvuková stránka -
kvůli hutným kytarovým stěnám, které
přehluší zbytek, občas chvíli trvá, než
rozpoznáte danou skladbu.Ačkoli během svého
působení vyprodukovali SP dost kvalitních
písniček, v průběhu večera překvapí zvolený
setlist. Vedle provařených úspěšných kousků
není bohužel nouze ani o hluchá místa, kdy skupina
roztáhne nepříliš známou věc. Svůj
podíl na "vataření" nese i Corganova častá snaha
experimentovat. Přestože mají jeho artrockové
vyhrávky šmrnc, zkrátka se stává, že
se daná písnička neúnosně protáhne a
divák ke konci radši zívne, než aby zatleskal.
Nicméně publikum se těší i z hitů napříč
celou diskografií - největšímu aplausu se
dostává skladbám "Today", "The Everlasting Gaze" a
"Mayonaise".A je to tady! Doprovodní hudebníci
odchází ze scény a Corgan si nechává
podat akustickou kytaru. Jeho postavu osvětlí kužel
načervenalého světla a intimní atmosféru
dokreslí něžná "Perfect". V té mu ještě
sekunduje Chamberline s tamburínou, o chvíli později
zpěvák již naprosto sám pěje "That's The Way" a "1979".
Vedle jemného hedvábného zpěvu
nezapomíná Corgan ani na svoji druhou
extrémní hlasovou polohu, tedy zběsilý řev, což
dokazuje v "Bullet With Butterfly Wings". Po desetiminutové
dávce hysterické psychedelie v podobě "United States"
dochází ještě na dva přídavky. Po
úctyhodných dvou hodinách tichého
sténání i hysterického běsnění
opouští sestava pódium.Nepopsatelná
atmosféra, která kdysi Smashing Pumpkins zdobila, přesně
ta, která leckomu při poslechu naháněla husí kůži,
je pravděpodobně pryč. Přes povedený
instrumentální výkon všech
zúčastněných je jasné, že Smashing Pumpkins jsou
dávno za vrcholem. I tak se ale dá říct, že
mají stále co nabídnout. Minimálně
příležitost vrátit se ve vzpomínkách o
pár let zpátky, kdy byli víc než "pouze"
dobrá skupina.
Koncert v Praze byl zajímavý
především tím, že se stal úplně
prvním na několika měsíčním turné po
Evropě. Vystoupení v Bělehradě a Budapešti byly totiž z
jistých důvodů zrušeny. Zlí jazykové
tvrdí cosi o sehranosti kapely... Nicméně u nás
vše dopadlo dobře a začátek koncertu byl avizován
na osmou hodinu večerní. Takřka na poslední chvíli
ohlášenou předkapelou se nečekaně stali Tata Bojs. Pro
někoho nepředstavitelná kombinace, pro mne dvě mouchy jednou
ranou. Ano, přiznávám! Doposud jsem kluky z Hanspaulky
naživo neviděl. Údajně bylo na výběr ještě ze
šesti dalších kapel. Jakých a kým
byl konečný výběr uskutečněn, se už ale asi
nedozvíme. Možná hrála při výběru svou roli
skutečnost, že letos mají obě kapely 20 let výročí
od svého vzniku, jak na to sám Mardoša při
vystoupení upozornil.Není ještě ani osm hodin a
Tata Bojs přicházejí na scénu v
momentální sestavě Milan Cajs (bicí, zpěv),
Mardoša (basa), Vládík Bár (kytara) a Jura
Hradil (klávesy). Bohužel již nějaký ten pátek bez
Klárky Nemravové. A hrají přesně to, co na
svém webu slíbili. Samé hitovky:
Toreadorská otázka, Pěšáci, Trilobeat,
Elišce, Attention aux hommes, Skovka a Vesmírná.
Mezi nimi krátké vsuvky od pánů Mardoši a
Cajse na téma předkapel a kontrasty mezi lokálním
a globálním. Nakonec docházím i já k
závěru, že přestože se "tatáči" ke "smažkám" moc
nehodí, byli výbornou volbou a parádně mě na večer
nastartovali. Vyhrazená půlhodinka je fuč a je čas uvolnit
místo pro hlavní hvězdu večera.Začínám
mít čím dál větší pocit nervozity,
že se mi splní velký koncertní sen už od dob
základky. Tento stav na druhé straně
doprovázejí obavy ze zklamání absence
starých členů a přílišné
propagování nové desky. Na výsledek si
ještě ale musím pár minut počkat, než na
pódiu proběhne doladění veškerých aparatur
a nástrojů. Jeden z týpků, který na zem
přichycoval lepící páskou (zřejmě) setlisty, se
děsně podobal Johnu Cleeseovi z Monty Pythonů. Jen ten knírek mu
chyběl. Nicméně jsem myslel, že mu to bude trvat věčnost. Ale
kolem tři čtvrtě na devět se v hale potemnilo a zprava už se
rýsují siluety přicházejících
postav. Mezi nimi i ta nejznámější. Ještě
jednou se musím štípnout do obličeje, jestli se mi
to nezdá a následně jsem svědkem nové sestavy The
Smashing Pumpkins v celé své parádě. V čele
frontman Billy Corgan v úzkém trikotu a koženou dlouhou
sukní, za bicími dlouholetý kamarád od
dětství Jimmy Chamberlin, po Billyho pravici nová
baskytaristka Ginger Reyes v sexy koženém oblečku, na
druhé straně v červeném sáčku kytarista Heft
Schroeder a za ním klávesistka Lisa Harrison. Bez
nějakého zbytečného natahování
začínají pozvolna hrát komornější
Porcelina Of The Vast Oceans z jejich
nejzásadnější desky a já jsem celkem v
šoku, že vůbec na takovou skladbu došlo. Ale stále
moje skepse neopadává a vyčkávám, co bude
následovat. Opět další překvapení v podobě
"adorovky" Behold! The Night Mare. V tu chvíli si už
říkám, že tu není něco v pořádku. Za moment
už mi je vše jedno a začínám si být
jistý, že sen se do detailu napl�uje. Co se týče
nové sestavy, nemám téměř výhrad! Billy s
Jimmym se zdají být ve výborné formě,
basistku jsem si po chvíli přímo zamiloval. V
určitých výrazech mi dokonce připomínala D'Arcy.
Heft sice James Iha není, ale působil na mě
profesionálním dojmem a tak, jakoby už nějakou
chvíli do kapely neodmyslitelně patřil. Jako třetí už
konečně zaznívá aktuální Bring The Light,
ale musím říct, že naživo to docela funguje. Poté
následuje můj nejsilnější zážitek večera.
Sólo hrající klávesy, ve kterých po
chvíli rozpoznávám melodii z úvodu
první části Mellon Collie And The Infinite Sadness.
Všichni víme, co po ní následuje a srdce mi
začne tlouct neuvěřitelným tempem. Za bouřlivého
jásotu se halou rozléhá Tonight,Tonight.Bezpochyby
je mi teď jasné, že dnešní večer nebude ani tak
prezentace Zeitgeist, jako spíše jejich Greatest Hits.
Neboť jaký setlist následoval, je doslova
neuvěřitelné! Víc jak dvě a půl hodiny
největších pecek od Gish po Machinu, včetně těch
lepších z aktuálního počinu (Tarantula,
That`s The Way (My Love Is), United States). Corgan se nezdržoval
zdlouhavými řečičkami (občas pronesl strohé "thank you"),
povětšinou jednotlivé songy byly spojovány takřka
metalovými sólíčky či experimenty, v nichž se
tahle nejznámější "rocková pleš"
doslova vyžívá. Ačkoli to někomu může přijít
nudné a zdlouhavé, já si je maximálně
užíval. Rozplýval jsem se, když z něčeho podobného
přešli do známé písně, jako je např. Ava
Adore v trochu tvrdším podání. Ze
starých vypalovaček nemohla chybět Today, Everlasting Gaze nebo
Bullet With Butterfly Wings. Nezapomenutelnými okamžiky se pro
většinu přítomných staly písně 1979 a
Perfect, kdy hrál Billy sólo na akustickou kytaru. Na
závěr nechyběl ani přídavek v podobě I Don`t Mind a
Cherub Rock. Celkově na mě Billy působil milým dojmem a doslova
vyvrátil svou proslulou pověst egomaniaka. Rozdal několik
podpisů a pak nenávratně zmizel v
zákulisí.Bezpochyby jeden z těch životních
koncertních zážitků a to díky
grandióznímu setlistu obsahujícímu plno
starých zásadních pecek mého
mládí. Jen srdcovka Disarm chyběla. Vytknout by se
možná dal trochu splývající zvuk, ale
já s tím problém tolik neměl, bylo to asi o
místě. "Smažkám" už se asi nepodaří natočit album
jako za mlada (ze srdce bych jim to přál), ale na pódiu
ještě sakra nejsou mimo hru! Jak během večera Billy
prohlásil: "This band! This band is not fucking dead!"
Dý�ový džus pořád chutná, ale už nemá 100 % aktualne.cz
Bylo to přesně jako první sloka singlu
Tonight, Tonight, která by se tu dala ocitovat celá, ale
postačí "nemůžeš nikdy odejít, aniž bys ztratil
kus mládí" anebo "čím víc se
změníš, tím méně
cítíš". Věta aplikovatelná na kapelu i na
publikum.Smashing Pumpkins vystoupili po jedenácti letech opět v
Praze - a pokud se to dá porovnat, ty dva koncerty
odehrály dvě naprosto odlišné kapely. Čímž
nemám na mysli prostý fakt, že z tehdejší
původní sestavy tu zbyli jen Billy Corgan, kvůli němuž
všechno vzniklo i chcíplo, a nezapuditelný
bubeník Jimmy Chamberlain.Koncert z roku 1998 byl
uzavřený striktně ve skladbách dvojalba Mellon Collie and
Infinite Sadness a prezentoval krutě sebevědomou kapelou, která
ještě přesně věděla, co chce dát na odiv.Ve
srovnání s tím středeční produkce měla
mnohem blíž k jukeboxu, do kterého někdo nasypal tři
stovky v kovovejch, aby dvě a půl hodiny mohl znít soundtrack
toho lepšího, co život přinesl v
devadesátých letech.Zatím si to
nevykládejte jako odsudek: Corganovi se povedl tenhle
návrat zpět do míst, kam člověk už normálně
nechodí, až podivuhodně důstojně.Jistěže zmizela kompaktnost a
set byl poskládaný stylem best of s rovnoměrně
prostřídanou akustickou a heavy části. Jistěže v
porovnání se starší tvorbou vyšlo
najevo, že Zeitgeist je pro Smashing Pumpkins jen nějaké
německé slovo, a ne charakteristika comebackového
alba.Ale překvapivě jsem zjistil, že je to něco v Corganově hlase, a
možná ještě víc ve starých skladbách
samotných, co platí, přestože je naprosto zbavíte
kontextu."Tahle kapela tu bude navždy, nikdy neumřeme. Udělali jsme tu
chybu už jednou, ale už ji nikdy nezopakujeme," prohlásil v
jediném proslovu plešoun v sukni. A i když si jako chybu
definujete právě posmrtný život Smashing Pumpkins,
zaskočí vás něco impozantního.Nestalo se jen
jednou, že by Corganovi vypadl text - Perfect, Today - nestalo se jen
jednou, že by se vykašlal na charakter skladby samotné -
Ava Adore - nestalo se jen jednou, že bylo cítit, jak ho song
nezajímá a jen řeší, kudy jinudy by vedl
vokál -Porcelina of the vast Oceans, Stand Inside Your
Love.Jasně, to se na koncertech běžně děje, ale nezažil jsem, aby to
repertoáru neublížilo. Úlet je, že ačkoli se k
songům chová někdy blbě, někdy lhostejně a nebo
nevšímavě, jako kdyby jim samotným to ani
trošičku nevadilo. Ukázaly se tak samostatné, že
ze svého autora potřebují jen maličký
kus.Možná ho vlastně nepotřebují vůbec a tak zoufale,
jako on touží mít je. Záleží, jak dlouho s
ním ještě budou mít trpělivost a jestli samy
mají náladu na věčnou existenci.Proto poslední
rozdíl: v roce 1998 v průběhu koncertu na kraji
prázdné horní tribuny souložil jakýsi
pár. Billy si jich všimnul, nechal je nasvítit,
nechal publikum, aby jim zatleskalo, a věnoval jim písničku. Ve
středu se na koncertě - pokud vím - nesouložilo.
Ve středu 30. ledna odstartovala v pražské
Sportovní hale americká rocková kapela Smashing
Pumpkins své evropské turné. S nimi vystoupili
Tata bojs - trochu zvláštní spojení. Večer
byl plný překvapení.Předkapela to tentokrát vzala
zkrátka, rozjívení „kucí z
Hanspaulky“ se rozloučili krátce po osmé a
ještě omluvným tónem, doufajíce, že byli
jen „nutné dobro“. Sportovní hala se
mezitím bohudík solidně naplnila - Praha coby
startovní čára turné ostudu nakonec
neudělá.Před devátou pohasla světla a publikum
hlasitým křikem přivítalo Smashing Pumpkins, model 2008:
Billyho Corgana (v klasické dlouhé kožené sukni) a
bubeníka Jimmyho Chamberlina (jediné původní členy
kapely), baskytaristku Ginger Reyesovou (působila stejně výrazně
jako svého času D’arcy Wretzky nebo Melissa Auf der Maur),
pianistku Lisu Harritonovou a kytaristu (v křiklavě červeném
obleku) Jeffa Schroedera. Vizuální stránka show
nabídla slušný standard, agresivní světla
dodávala skladbám patřičný
„dramatický“ efekt.Co se jevilo jako
klavírní entrée, se přehouplo v nečekanou
Porcelina of the Vast Oceans z desky Mellon Collie and the Infinite
Sadness - vzhledem k jejímu stáří a
„nehitovosti“ to byla hodně odvážná volba a
zpočátku příjemné překvapení - ale na
úvod je takřka desetiminutová skladba přece jen trochu
moc silné kafe.Překvapení měli Smashing Pumpkins v
záloze ještě mnohem víc, zejména co se
výběru písní týká - ostatně
dvouhodinová délka koncertu k
experimentování i vybízela. Corgan překvapil i
svou dobrou hlasovou formou, a i když se do výšek
příliš nepouštěl, řvaní mu šlo
obstojně. Učebnicově odvřískal Bullet With Butterfly Wings, Ava
Adore i Everlasting Gaze, překvapivě drsný rockový
kabátek s famózními nástupy bicích
dostala i jinak klidná Tonight, Tonight. Mimochodem: ano, v
exponovaných pasážích je Corganův hlas stejně
nesnesitelný a iritující, jako vždy
byl.Většina ze starších skladeb, které
večer zazněly, byla mnohem razantnější (Behold! The Night
Mare, Drown) a mnohé taky o poznání
rychlejší (starší Mayonaise), což
vyvážily pomalé písničky jako Lily (My One and
Only) a hlavně zvláštní akustické verze.
Jen v doprovodu španělky zazpíval Corgan hit 1979 (jeden
z vrcholů koncertu) a Perfect - ta byla obzvláště
vtipná, protože zapomněl slova. Když se spletl poprvé,
otočil se na Jimmyho s tamburínou a smál se:
„Jé, sakra, já zapomněl text!“ Ty
„problematické“ pasáže pak už jenom
„odlálal“ a probublal smíchem. A dobrá
nálada ho neopouštěla. „Manažer mi zakázal
na pódiu otvírat pusu. Prý vždycky způsobím
nějaký průšvih, věřili byste tomu?“ vtipkoval
později. „Ale tohle musím říct. Tahle kapela
není mrtvá. Tuhle chybu jsme už jednou udělali a nebudeme
ji opakovat.“Dost skladeb samozřejmě pocházelo i z
nové desky Zeitgeist - nepochybně z lepších byla
Tarantula, zahalená do ostře červených světel. S novinkou
ale přicházely i méně zábavné
pasáže. Otravná naddimenzovaná kytarová
sóla se dala docela dobře očekávat, protože pro ně
má Corgan slabost, ale bohužel ani s tímto vědomím
nejsou o nic méně nudná. Čtvrthodinová
instrumentálka United States těsně před koncem? To tedy bylo
moc. Došlo i na dvoupís�ový přídavek -
znovu se v něm zavděčili starším fanouškům starou
hymnou ze Siamese Dream Cherub Rock.„Objektivních“
výhrad se ke koncertu Smashing Pumpkins nedá najít
vpravdě mnoho. Pár písní bylo postiženo
horším nečitelným zvukem (Wound byla v
první minutě prakticky neidentifikovatelná),
některé by možná snesly vyšší
hlasitost. Vynahrazovala to ale energie kapely, resp. jejího
frontmana - ten si ještě na konci přišel potřást
rukama s diváky, podepsat pár artefaktů a rozloučit se.
Bylo to milé.Což se ale při nejlepší vůli
nedá říct o celkovém dojmu z koncertu, byť
vnímaného optikou dlouholetého
bývalého fanouška. Více než půlka koncertu
nefalšovaně nudila, dlouhé instrumentální
vložky sklouzávaly k počítání vteřin do
konce. Stejně tak ale unavovaly vokální pasáže,
kde frontman nejednou překročil únosnou mez. Výběr
skladeb byl nepochybně originální, ale ne zrovna
šťastný. Billy Corgan sice přesvědčeně tvrdí, že
kapela není mrtvá, ale středeční koncert kapitolu
Smashing Pumpkins pro mnoho fanoušků spíš
definitivně uzavřel.
Může ještě něčím překvapit kapela,
která se stihla za posledních dvacet let rozpadnout a
znovu sjednotit? A může se z největšího egomaniaka pod
sluncem stát beránek něžně drnkající na
akustickou kytaru? A máte rádi překvapení? Na den
přesně 10 let 5 měsíců a 21 dní od své
poslední návštěvy vystoupili v Praze Smashing
Pumpkins a popravdě překvapili příjemně i nepříjemně.Když
se 9. července roku 1988 Billy Corgan, frontman kapely Smashing
Pumpkins, vůbec poprvé postavil za mikrofon v klubu Chicago 21,
doprovázel ho pouze James Iha na bubny. Přesně o devět let
později byla kapela na vrcholu slávy díky dvojalbu Mellon
Collie and the Infinite Sadness a v rámci svého
turné zavítala dokonce i do Prahy, kde již jako čtveřice
dokázala z fanoušků cedit hektolitry potu a krve.
Tehdejšímu koncertu totiž vévodila
spíše rocková část repertoáru a
Billy se v rámci své reputace největšího
egomaniaka, jaký kdy žil, choval jako zvíře
utržené ze řetězu. Do fanoušků metal takové
kadence psychedelie, že ani sovětský samopal vzor AK-47 by to
nezvládnul lépe. O tři roky později se mu ale "roztrhla
hlave�" a všichni se raději rozprchli po svých
sólových projektech.V roce 2005 se však na
celostránkovém inzerátu v Chicago Tribune objevila
překvapující zpráva, ve které Billy
poté, co každý jeho individuální pokus o
návrat na výsluní slávy zkrachoval,
oznamoval celému světu, že legendární "Smažkouni"
se dávají opět dohromady. Ze staré formace ale
zůstal pouze Corgan a Jimmy Chamberlain, který si díky
výraznému návyku na heroin několikráte
vyzkoušel, komu zvoní hrana. Ti dva ve společnosti Jeffa
Schroedera a dvou křehotinek, Ginger Reyes a Lisy Harriton, pak na den
přesně 10 let 5 měsíců a 21 dní od své
poslední návštěvy vystoupili v Praze. A popravdě,
překvapili příjemně i nepříjemně.První zhruba
třicetiminutová část show totiž naznačila, že Smashing
Pumpkins mají do důchodu daleko. Billyho slova "We will not
fucking die" to jen potvrzovala, přičemž kapela nasadila
spíše nové pecky z aktuálního alba
Zeitgeist.Pak do absolutního ticha zazněly první
údery klavíru, v nichž mohli mnozí tušit
snad největší hit Tonight Tonight, a T-mobile
Aréna se začala nadzvedávat v základech. Text
písně přitom jakoby popisoval to strastiplné
období, v němž kapela neexistovala, Billy se propadal do
stále větších depresí a Jimmy do
stále větší závislosti (Time is never time
at all, you can never ever leave without leaving a peace of youth. And
our lives are forever changed, we will never be the same. The more you
change the less you feel...). Zatímco ovšem z této
hromady čehosi, co by Billy označil jako fucking shit, se Smashing
Pumpkins dokázali vyhrabat, ze stínu svého hitu to
již včera v Praze kapela nedokázala. Na vině byl částečně
i zvuk, který mnohdy sléval vokální
nářky kdysi nejdespotičtějšího frontmana
hudební scény s kytarami
ostatních.Nepříliš šťastný byl i
výběr písní pro střední část
koncertu. Jejich malá akčnost tak na většinu
návštěvníků přinesla nudnou náladu, kterou
se příliš nepodařilo zachránit ani
zařazením dalších hitů, navíc v jejich
akustické podobě. 1979 přitom patřila mezi ty
úspěšnější, při Perfect se Billy dokonce na
malou chvíli zaseknul, díky čemuž jedna z
nejsmutnějších písní repertoáru
popisující zpěvákovo vyrovnání se z
rozchodem se svou něžnější polovičkou nechtěně vyzněla až
komicky.Občas se prostě nezadaří, což popisuje i úvod
dalšího hitu Bullet with Butterfly Wings. Ten však
již dokázal slušně zaplněnou halu ještě jednou
pozvednout. Díky tomu se závěrečná část
koncertu nesla opět již v pozitivním duchu, rozpaky z
vystoupení to ale už zaplašit nedokázalo.
Možná proto, že takřka všichni, kdo se včera v
Holešovicích objevili, pamatují "Smažky" z jejich
předchozího vystoupení.Ačkoliv totiž současné
album Zeitgeist není takovým propadákem jako
předchozí Machina/Machines of God, příliš mnoho
nových fanoušků kapele nepřidá. Má sice
své hity, kvalitou ale nedosahuje ani na průlomové
Siamese Dream. O fenomenálním Mellon Collie and the
Infinite Sadness, které má své čestné
místo v síni slávy všech rockových
alb, ani nemluvě. Inu Billy, příště to chce se
více snažit. Sám přeci zpíváš: "The
world is a vampire". A příliš krve, kterou by publikum
mohlo vysát, si nám tentokráte
nenaservíroval.P.S: Jak proboha může v dnešní době
někdo na koncertě hulit semínka?
Původně jsem na tenhle koncert vůbec neměla
jít. Proti ,,znovuzrození“ Smashing Pumpkins
mám (ostatně jako spousta dalších) určité
výhrady. Už to prostě nikdy nemůže být ono. Ale
řízením osudu jsem se ve středu na koncert dostala.
Smashing Pumpkins hrajou…no, už je to nějakej pátek, od
osmdesátýho osmýho (myslim, že to totiž
říkal skokan roku Mardoša z Tata Bojs, kteří SP
dělali support)..z původní sestavy zůstal velký
plešatý kápo Billy Corgan - blázen, maniak,
mimozemšťan (no měli jste vidět tu sukni!),
šílenec - génius ….a jeho věrný
přítel, bubeník Jimmy Chamberlin. S tím si asi
užijí spoustu legrace, například teď v Praze, při
křehké [Perfect], kterou odehrál Billy na akustickou
kytaru a Jimmy mu sekundoval s nějakým chrastítkem..a
Billy se smál, že neumí text, bylo to hrozně
příjemný, je takhle vidět, skvěle si to
užívali.Ale tak jako dobře, popořadě: koncert začal relativně
včas, role supportu padla na Tata Bojs z Hanspaulky, jak chlapci
neustále připomínali :-) . Volba to byla dobrá,
Tatáči si lidi rychle získali, ale zahráli asi jen
sedm písniček, škoda. Pak se v hale opět
rozsvítilo a na pódiu proběhla krátká
přestavba pro hlavní hvězdy večera. Oproti
očekávání začli hrát asi kolem
deváté, nenechali na sebe dlouho čekat.A začla
velká jízda. Smashing Pumpkins do nás
ládovali hity jeden za druhým, střídali
tvrdé rockové vypalovačky s ,,něžnými“ songy
odehranými na akustickou kytaru, moje milovaná [Tonight,
Tonight] zazněla hned asi jako čtvrtá a setkala se s
obrovským ohlasem, o podařené [Perfect] už jsem se
zmínila. Pódium bylo jednoduše, ale účelně
zařízené, světelná show efektní, jednou
něžná, jindy divoká…Celý set Smashing
Pumpkins trval téměř dvě a půl hodiny včetně dvou
přídavků. Takhle dlouhý koncert teda fakt nepamatuju. Ale
tak mají z čeho čerpat, proč ne…jenže ke konci to prostě
začalo bejt trochu dlouhý…ale přesně v tom okamžiku, kdy
jsem si říkala, že už toho začíná být fakt
ale moc….konec :-) . Prostě konec.Znovuzrození
neznovuzrození, jsem ráda, že jsem u toho byla, protože
tahle kapela je jednou z těch doopravdy
zásadních…i když z původní sestavy zbylo
jen torzo, Corgan je Corgan :-)
Smashing Pumpkins: Nostalgie a nekonečná nudanekultura.cz
Ve středu 30. ledna zahráli v
pražské T-Mobile Aréně Smashing Pumpkins; respektive to,
co z nich zbylo. Billy Corgan jako by nevěděl, kdy skončit se
ctí. V roce 2000, kdy s kapelou nahrál desku MACHINA/The
Machines of God a rozpustil ji, se zdálo, že dobře ví,
nicméně po pár letech a několika málo
úspěšných projektech zapomněl.Za předkapelu byli
poněkud nepatřičně zvoleni Tata Bojs z Hanspaulky. Fanoušci
Smashing Pumpkins asi nebyli na jejich přehrávanou infantilitu
příliš zvědaví. Na samostatných koncertech
těchto chlapců může být zajímavá
vizuálnost, kterou se skupina prezentuje. Zde si z
pochopitelných důvodů nemohli žádné instalace
dovolit a ukázalo se, že jejich hudba svlečená donaha
mírně řečeno nezaujme. Na mysli vytane titul jejich
posledního počinu „Kluci, kde jste?“,
popřípadě dodatečná otázka: Nejste tady
špatně? Tatáči byli se svou produkcí hotoví
asi tak ve čtvrt na devět a následující půlhodinu
se předělávalo pódium pro hlavní hvězdy.Kvůli
tomu, jak byla agresivně hluková exhibice nudná, jsem se
po hlavním setu, jenž trval dvě a čtvrt hodiny, zařadil do
skupiny první. „Co blbneš, ještě bude
přídavek,“ upozor�uje mne někdo z nadšenců,
které míjím. „No právě,“
odpovídám.Jsem tím posluchačem (nikoliv
fanouškem) Smashing Pumpkins, pro něhož je z jejich tvorby
nejdůležitější dvojalbum Mellon Collie and the Infinite
Sadness z roku 1995. Vlastně nejen to; „Melancholie“ je
jednou z nejlepších rockových desek vůbec. Takže
úvod koncertu, kdy nejprve zazněla Porcelina of the Vast Oceans
a nedlouho nato i energická Tonight, Tonight, skýtal
naději, že tento comeback nebude zcela marný.Jenže pak se do
playlistu začaly přimíchávat písně z
posledního alba Zeitgeist (2007), ve kterých chybí
dřívější barvitost a poetičnost Smashing Pumpkins.
Ačkoliv koncem osmdesátých let vzešli v podstatě z
metalu, v devadesátých letech tento vliv kouzelně pojili
s křehkostí a se smyslem pro silnou melodii. Nové popěvky
postrádají naléhavost; Corganův jak nůž
ostrý hlas kdysi uměl do uší vykrajovat
bolestivé ornamenty a teď jen plácá
naplocho.Kdykoliv během večera sáhli k staršímu
repertoáru, obecenstvo jej zřetelně přijímalo dychtivěji.
Mezi vším hlukem, kterého se za celý večer
Smashing Pumpkins dopustili, nejvíce zaujala velejemná
akustická verze nostalgického hitu 1979.
Zajímavá byla i ostatní tichá místa;
Corgan by jistě uspěl jako folkový písničkář.
Bohužel například skladba Perfect z desky Adore (1998) byla
poznamenána výpadkem textu. Zpěvák chtěl od
Jimmyho Chamberlina, který stál opodál s
tamburínou, napovědět text, ale ten nevěděl. Zrovna v časech
tohoto alba byl z kapely vyhozen.Jedním z mála
frontmanových proslovů byl někdy po půl jedenácté
příslib, že už se nikdy nerozpadnou. Posledně to prý byla
chyba, kterou už nehodlají opakovat. Potom následovala
půlhodina, která byla zkrátka a jednoduše
neúnosná. Jedinými záchytnými body
byla Everlasting Gaze, poté coververze Easy Livin´ od
Uriah Heep a někde za tím Corganovo úplně scestné
kytarové sólo, kterým probleskovaly motivy Star
Spangled Banner (nutno podotknout, že Jimi Hendrix na svém
památném vystoupení ve Woodstocku deformoval
americkou hymnu nápaditěji). Celý závěr šel
v jednom bloku a byl nepřehledný a nestravitelný.V tu
chvíli se publikum začalo dělit na
odcházející a na ty, kteří se rozhodli
koncert si užít. Kvůli tomu, jak byla agresivně hluková
exhibice nudná, jsem se po hlavním setu, jenž trval dvě a
čtvrt hodiny, zařadil do skupiny první. „Co blbneš,
ještě bude přídavek,“ upozor�uje mne někdo z
nadšenců, které míjím. „No
právě,“ odpovídám.
Jeden
z nejočekávanějších koncertů roku 2008 na
sebe nenechal dlouho čekat a tak se už 30.ledna představili
v Praze znovuobnovení Smashing Pumpkins. Koncert
však nenaplnil vysoká očekávání
a působil spíše rozpačitě. Ještě před
samotnou show jsem se ovšem bál, abych se na ni vůbec
dopravil včas, protože skoro 10ti kilometrová kolona na 23
km.před Prahou nevěstila nic dobrého. Naštěstí
jsem jel autem se schopným řidičem a přes jakési
objížďky jsem se do Holešovic dostal včas. I přes
včasný příjezd jsem však nestihl polovinu setu
předkapely – hanspaulských Tata Bojs. Celý večer
měl odstartovat až ve 20 hodin, leč "tatáči" z mě
neznámých důvodů začali hrát už v 19:45. Nu
což, i z těch zbylých 15ti minut jsem lecos vypozoroval.
Předně to byla velmi slušná návštěvnost (už
během předkapely se v T-Mobile Areně nacházelo
takových 8-9 tisíc natěšených fandů), potom
také výborný, dynamický
a čitelný zvuk, přesný opak toho, co se linulo halou
během vystoupení hlavních hvězd. K samotným
Tata Bojs bych dodal asi to, že já osobně jsem na nich nikdy
neshledával vůbec nic zajímavého a už vůbec
bych je nepovažoval za nějaké vizionáře, což jsem se
o nich také dočetl v médiích v době
vydání jejich ambiciózního projektu kolem
"Nanoalba". Přesto odehráli sympatický a standardně
dobrý set, lidi museli být spokojení, i když
se moc nehýbali – možná to bylo i zimou,
která v té fázi večera ještě
v hale panovala. Úlohu chybějícího frontmana
si již tradičně rozdělili zpívající bubeník
Milan Cais a neustále poskakující
baskytarista Mardoša, který pak svým
typickým chlapeckým hlásečkem vtipně okomentoval
supportní pozici jako "nutné zlo všech velkých akcí".
No, zlo to nebylo a pár dobrých songů ("Attention
Aux Hommes!", "Elišce" či "Pěšáci") se u nich taky
najde.Pak už se ale plocha zaplnila úplně a já
tipoval, jak dlouho se bude čekat na mistra Corgana, vědom si jeho
hvězdných manýrů z dob největší
slávy Pumpkins. O to větší bylo mé
překvapení, když na scénu začali muzikanti v klidu
postupně přicházet už po půl hodině. Takhle krátce jsem
myslím ještě na žádnou opravdu velkou hvězdu
nečekal. Celý koncert začal dlouhatánskou skladbou
"Porcellina Of The Vast Oceans", což nebyl dobrý tah
a jakoby symbolicky naznačil, že v některých
fázích bude večer utahaný skoro
k nesnesení. Přiznám se, že nejsem nějakým
skalním fandou "dýní", nemám od nich
dokonce ani všechna alba, a tak pro mě byla spousta
odehraných skladeb poměrně neznámá. Bohužel to
ovšem nebyl jen můj problém, i několik evidentně
dlouholetých a nostalgicky
vzpomínajících fandů kolem mě občas vůbec
netušilo, co nám kapela hraje za skladbu. Bylo to
dáno 2 zásadními nedostatky večera. Za prvé
to byl setlist, který na poměry toho, z čeho mohou Pumpkins
vybírat, obsahoval poměrně málo zásadních
hitů, které tvořily hudební osu minulé
dekády. S tím souvisí fakt, že z poměrně
nevýrazného (až na výborné singly)
comebackového alba "Zeitgeist" zaznělo nějakých 5-6
kousků, no zkrátka někdy jsme na nějakou slavnou tutovku museli
čekat i 3-4 skladby. I z tohoto důvodu nechápu, proč
měla celá show pro mě rekordních 2 a půl hodiny
(mimochodem, jak jsem již uvedl, Corganovci si u mě připsali ten večer
hned 2 časové primáty v mnou zatím
zhlédnutých "velkých" koncertech –
nejkratší čekání
a nejdelší hrací doba). Nemalou část
z celkového času totiž zabíraly různé jamy
a improvizace, které sice ukázaly
instrumentální zručnost všech
zúčastněných, ale v době po nějakých 100
odehraných minutách produkce to mělo spíše
uspávací účinek. Nelíbily se mi nové
aranže (proč to všichni dělají?) klasických
skladeb, až na jednu výjimku byly jednoznačně ke škodě
věci a časté zrychlování
a přitvrzení mnohokrát téměř zničilo
původní jedinečnou křehkou a lyrickou atmosféru
skladeb, tu atmosféru, která bývala u Smashing
Pumpkins jedinečná a která je zásadním
způsobem odlišovala od ostatních grungeových
kapel. Celkově nám návratová forma
"dýní" značně přitvrdila (i "Zeitgeist" už o tom
svědčil), chvílemi to vypadalo na sonickou bouři s až
hardcoreovou zemitostí a tohle rozhodně není ta
cesta pro Pumpkins, takhle jen zapadají mezi ostatní,
nehledě na to, že jejich nejlepšími vály jsou
právě ony pomalé písně s osobitou,
hořkosladkou náladou. O absenci elektronických
věcí s období "Adore" se ani zmi�ovat
nemusím.Toto všechno ale bylo podružné ve
srovnání s druhým hlavním nedostatkem,
a tím byl opravdu katastrofální zvuk, pro
T-Mobile Arenu typický. Přebuzený na všech
místech haly (a že jsem jich během koncertu zoufale
vystřídal), kde kytary a bicí
brutálním způsobem přebily všechny jemné
melodie, klávesy i zpěv a i ortodoxní
fanoušci měli občas problém určit, co že to vlastně hraje
za skladbu, a to už je na pováženou. Zvukař chvílemi
jakoby vůbec nevěděl, co má dělat, opravdu zkažený
zážitek, podobně jako u Tool, Marilyna Mansona
a dalších koncertů, které jsem už
v této hale shlédl. Abych ale jen nehanil, koncert
nabídl i řadu krásných momentů, které
to celé nakonec vytáhly na výsledný
solidní průměr. Byly to hlavně akustické verze 3
známých pecek ("That's The Way (My Love Is)", "1979"
a "Perfect"), odehrané samotným Billym na akustiku
pod intimním osvětlením. Během "Perfect" také
došlo k příjemně civilní chvilce večera.
Zhruba v půli notoricky známé skladby Corganovi
vypadl text, načež se Billy otočil na bubeníka Jimmyho
Chamberlina (který ho v této písni
z pozice v sedě doprovázel na tamburínu) se
slovy "jak že to tam je dál?", usmál se, a sloku nouzově dojel klasickým "...nanananana".
Billyho civilně uvolněný projev byl vůbec velmi
příjemným překvapením, po namyšleném
klukovi z 90let nebylo ani památky. Potvrdil to
i výbornou hláškou zhruba v půli
koncertu ("můj manažer mi radil, ať raději nic neříkám. Vždycky když otevřu hubu, je z toho průser")
a několikerým skromným poděkováním
během večera. Celkově se zdál ve formě a i když
některé starší věci trochu pěvecky flákal,
překvapil mě jeho častý originální
hysterický řev, který dřív tak často rozhodně
nepoužíval. Potěšil i improvizovaným
sólem ala americká hymna v desetiminutové
"United States" z nového alba (i když Hendrix je fakt jenom
jeden) a fragmentem slavné "Easy Livin’" od
hardrockových průkopníku Uriah Heep. Druhý
původní "dý�ař", Jimmy Chamberlin, jen potvrdil svou
pozici vynikajícího bubeníka a ve
slušivém červeném kvádru
hrající kytarista Jeff Schroeder stejně tak jako
malinká "Avril Lavigne s baskytarou" (Ginger Reyes) zas
fakt, že sebelepší nádeníci se nikdy
nenadchnou pro hudbu dané kapely a z jejich
maximálně statického projevu to bylo jasně poznat.
Marná sláva, na charismatické duo Iha/Wretzky (byť
třeba technicky horší) se prostě nechytají.
Celý večer odsýpal, měl jen jeden krátký
přídavek o dvou chodech, žádné
zbytečné proslovy, a tak se dá o těch
rekordních 150 minutách mluvit téměř jako
o čistém hracím čase, což je aspo� pro mě opravdu
unikát.Abych to tedy nějak shrnul, zamrzela absence mnoha
zásadních hitů ("Siva", "Rhinoceros", "Zero" nebo
má nejmilejší "Disarm")
a především otřesná zvuková
šlichta servírovaná jako hlavní chod panem
"zvukařem". Ale skladby jako "Tonight, Tonight", "Try, Try, Try",
"Today", "Stand Inside Your Love", "Drown", "Bullet With Butterfly
Wings", "The Everlasting Gaze" nebo "Cherub Rock" jsou takovými
milníky rockové historie, že i navzdory
výše zmíněným nepříjemnostem při
jejich hraní zavládla v hale TA atmosféra
nostalgických vzpomínek na mladí, kvůli
které tam asi většina lidí přišla. Přesto
byl pro mě koncert spíše zklamáním
a na výborné české zastávky
stylových souputníků Pearl Jam a Alice In Chains
z před dvou let se rozhodně nechytal.
Chicagské dýně „strašily“ v Praze i přesto, že nebyl Halloween superbeat.cz
V naší stověžaté metropoli
začala vzkříšená americká skupina Smashing
Pumkins evropskou část svého turné. Poměrně
slušně zaplněná hala na výstavišti,
úžasná světelná show a hudebnické lahůdky
trvající přes dvě hodiny. To vše bylo jste mohli
30. ledna vidět, pokud jste se rozhodli navštívit tento
koncert.Jediná věc, která mě zarazila už před koncertem,
bylo zvolení předkapely. Smashing Pumpkins a Tata Bojs? To mi
trochu nešlo dohromady. I když v průběhu koncertu SP jsem si
uvědomil, že pojítkem, které spojuje tyto kapely, jsou
instrumentální části
písní…Kolem tři čtvrtě na osm vpadli Tatáči
na pódium, kde Mardoša oznámil, že oni nejsou
Š�uk Pampkins, ale pouhá kapela z Hanspaulky a začali
hrát. Sedmi písněmi Tata Bojs zabrousili do tvorby ze
svých čtyřech posledních desek. Samozřejmě nezapomněli na
největší hity – Pěšáci,
Elišce, Attention aux hommes. Přesto se ukázalo, že Tata
Bojs asi nebyla dobře zvolená předkapela. Ne, že by se
hanspaulská parta nesnažila, právě naopak,
Mardošovy rockové výkopy byly
triumfální, ale publikum zůstalo chladné jako
psí čumák. Od Mardoši jsem se ale dozvěděl
další pojítko těchto kapel – obě
hrají od roku 1988. Na konec Tatáči poděkovali publiku,
kterému sdělili, že se snažili být nutným dobrem a
ne zlem, jak tomu u předkapel občas bývá. Udělali si
poslední fotku publika a zřejmě odešli slavit
výročí dvaceti let obou kapel do backstage…Po
jejich odchodu byla hala zaplněná tak zhruba z půlky. Pomalu ale
jistě se začal trousit zbytek diváků, který asi
netušil, že nějaká předkapela vůbec bude… Zhruba
za hodinu po začátku Tata Bojs (kolem tři čvrtě na devět) se v
hale opět setmělo a na pódium nastoupila očekávaná
garda Smashing Pumpkins pod taktovkou Billyho Corgana.
Žádné dlouhé proslovy nebyly na místě. SP
beze slova spustili pomalé intro, které přerostlo v ten
pravý smashingovský kytarový sound, až díky
kterému šlo rozpoznat, že se jedná o Porcelina Of
The Vast Oceans, při které Billy bravurně předvedl publiku
hraní s kytarou nad hlavou. Devítiminutová skladba
na začátek, to bych opravdu nečekal…A to ještě
nebylo vše… Se zvláštně sestaveným
playlistem jsem se potýkal celý večer. Čekal jsem, že SP
budou hlavně propagovat svou aktuální desku Zeitgeist,
ale opak byl pravdou. Jako by chtěli Billy s bubeníkem Jimmy
Chamberlinem (jediní, kteří byli i ve starých SP)
dokázat, že zahrát staré skladby není
problém i v této sestavě. Jediné, co se od Billyho
očekávalo a co splnil, byl jeho kostým. Oděný v
šedém triku s dlouhými rukávy a na spodu
černým cosi, co připomínalo sukni, opravdu nezklamal.Po
dvou pomalejších skladbách, díky
kterým jste si mohli užít tu pravou alternativu a ocenit
osvětlení, které takovéto hudbě jen
přidávalo na atmosféře, přišla konečně na řadu
vypalovačka Bring The Lights, která dostala publikum do varu.
Taky bych rád podotkl, že na začátku mi bylo
divné, proč je na každé straně pódia tolik kytar,
ale když si skoro po každé písni Billy a kytarista Jeff
Schroeder měnili své aparáty, tak jsem pochopil. Z počtu
kytar jste mohli odhadnout, že dneska opravdu uvidíte za
své peníze hodně muziky…To, co se mi na
začátku zdálo divné, po čase začalo zapadat. Billy
moc s publikem nekomunikoval a SP hráli jeden song za
druhým, takže vše splývalo v jednu velkou
alternativně rockovou show, ve které bylo opravdu těžké
rozpoznat jednotlivé písně, neboť vám po čase
splývaly. Svůj podíl na tom mělo i jiné intro, než
na které jste byli zvyklí z CD, prostě s každým
trackem si SP vyhráli, jak mohli, ale otázkou je, zda to
nepřehnali.Jako první sklidila obrovský úspěch
píse� Tonight, Tonight, při které mohl naživo plně
vyniknout její hudební začátek. Po ní Billy
konečně utrousí z úst strohé : „Thank you
,“ a jede se dál ve velice specifické
smashingovské show při které zazní i publikem
očekávané jistoty Today a The Everlasting Gaze.Před
dalším přerušením se frontman ujistil,
jestli se něco nestalo s fanoušky : „Are you OK?“ a
bere si do ruky španělku místo elektriky a na své
poměry se dost rozpovídal, děkoval publiku a představil
nezasvěceným bubeníka Jimmyho Chamberlina, který
mu jako jediný asistuje u skladby Perfect. Zbytek
hudebníků totiž opustil pódium. Abyste si ale nemysleli,
že Corgan je starý artrockový nemluva, tak musím
uznat, že se mu během této skladby povedl dobrý
fór. Billy hraje na kytaru, zpívá, Jimmy ho
doprovází tamburínou a najednou Billy přestane
hrát, otočí se na Jimmyho a ze srandy ho seřve za to, že
neumí text. Po tomhle songu ale pódium opustí i
Jimmy (možná si tu výtku vzal až moc k srdci) a Corgan
hraje sám na španělskou kytaru ještě That's The
Way a 1979. Tímto nastává pomalejší
část show.Koncem pomalé části byl track Today Is
The Greatest, při kterém dav opět ožil. V pomalé
části se vám totiž mohlo stát, to, co jsem
popisoval dříve – písně vám splývaly
a začali jste se trochu nudit… Definitivním
podtrhnutím změny tempa byla vypalovačka z Zeitgeistu
jménem Tarantula. Rychlé tempo pokračovalo
například Bullet With Butterfly Wings. Ke konci SP trochu
zpomalili, Billy si opět vystřihl menší set se
španělkou v ruce,poté stihl poděkovat všem členům
kapely i lidem, kteří přišli a přiznal se, že
přerušení vidí jako chybu a slíbil, že tato
kapela už nikdy nezemře. Po desetiminutovém monstru s
názvem United States se chystala kapela na odchod do
zákulisí.Koukl jsem se na hodiny a nemohl jsem tomu
uvěřit – SP hráli v kuse dvě hodiny a čtvrt!!! Klobouk
dolů, jsou to prostě páni hudebníci. Po
pětiminutové přestávce jsme se dočkali dvou
přídavků a to už bylo opravdu vše. Billy si na sebe hodil
bílý ručník, podepsal se fanouškům v
první řadě a odešel.Přiznávám bez
mučení, takový koncert jsem ještě nezažil. Hlavně
co se doby hraní týče. Na druhou stranu musím
ovšem podotknout, že dvě a čtvrt hodiny je možná opravdu
moc, ale pro skalní fanoušky to musela být
hotová extáze. Smashing Pumpkins mě za jeden večer na sto
procent přesvědčili, že nepatří mezi obnovené kapely, pro
které by bylo lepší jejich zašlou
slávu nechat tak…
Návštěvníky koncertu jsem si
tedy už od samotného začátku rozdělil do několika skupin
– na srdcaře co s nadšením přijímají
od kapely, vše co jim předhodí, kteří si prostě
přišli koncert užít, na nostalgiky, kteří tu jsou
kvůli vzpomínkám na jejich zlatou éru a
novější kapitolu příliš neznají, a
pak na nevěřící Tomáše, kteří sice
mají kapelu rádi, ale přišli se jen utvrdit, že už
to bez dvojice Iha/D´Arcy prostě není ono. Osobně
nepatřím ani k jedné ze tří skupin, protože nějak
zvlášť velkým fanouškem Billyho Corgana
jsem nikdy nebyl, takže má návštěva byla tak
trochu ze zvědavosti. Stál jsem tam tedy stran
jakéhokoliv očekávání a
zvýšené emoční hladiny.Úvod koncertu
obstarali domácí Tata Bojs, které už nějaký
ten pátek nazývám kapelou bez
výrazné pódiové osobnosti, neboť
post-frontmana byl u nich od nepaměti přenechán vzduchu. Tata
Bojs vědomi si své pozice předskokanů, kterou sami vtipně
okomentovali coby nutné zlo velkých akcí,
odehráli sympaticky stručný set,
opírající se zejména o některé z
jejich největších šlágrů.
Ucházející zvuk už od úvodní a
zřejmě jejich nejdivočejší písně
„Toreádorská otázka“ přispěl k
dobrému dojmu z vystoupení, ve kterém nebyla nouze
o Mardošovy taneční kreace, ani texty plné
slovních hříček, řídících se
poetikou trapnosti, na kterou mají prostě
hanspaulští patent. Příklad za všechny -
když na pódiu poskakující třicátníci
volali ve skladbě „Skovka“ infantilní slogan
„Kluci-kde-ste?“, člověk si na chvíli přišel
jako v dětských knížkách o Neználkovi.
Samozřejmě nechyběli ani nejznámější hitovky jako
„Attention Aux Hommes!“ či
„Pěšáci“, které jinak poměrně
vlažné publikum přijalo asi nejhlasitěji. Po zhruba pětatřiceti
minutách však Tata Bojs v tichosti pódium
opouštějí za stavu, kdy svým výkonem
neurazili, ani nenadchli. Mezitím
návštěvníci akce zaplnili celou plochu
pražské sportovní haly a zhruba polovinu míst na
sezení.Asi po půl hodinové pauze se konečně na
pódium objevili Smashing Pumpkins, kteří svůj set
zahájili pomalejším songem „Porcellina Of
The Vast Oceans“, což podle mne nebyl příliš
šťastný tah, ale postupem doby jsem jej pochopil jako
zřejmě nutnou věc, protože koncert se nakonec stal dvě a půl hodiny
trvajícím maratónem písní z
celé jejich kariéry. Zpočátku tedy kapela působila
trochu unaveně nebo jaksi nerozehřátě, ale po chvíli se
všichni dostali do tempa a jejich výkon s každou skladbou
rostl. Oba noví členové Ginger Reyes i Jeff Schroeder
nedosahují sice vizuálního charismatu svých
předchůdců, což je zejména u živých představení
trochu na škodu, ale jinak musím říct, že svou
pozici dělníků vzadu zvládli na výbornou. Dokonce
si myslím, že nový kytarista zručností Jamese Ihu
hodně převyšuje. Jen je škoda trochu statického
pojetí, kterým se Jeff Schroeder prezentuje. To
platí i o Ginger Reyes. Prvním vrcholem byla
fanoušky oslavovaná skladba „Tonight,
tonight“ podporovaná orchestrací z vysoko nad
pódiem postavených kláves. Billy Corgan působil
velmi jistě a uvolněně a i v jediné krizové chvilce, kdy
mu v polovině „Perfect“ vypadl text, zachoval nadhled. Na
tuto situaci totiž zareagoval vtipnou otázkou na bubeníka
Jimmy Chamberlina – „jak že to tam je dál?“ a
úsměvem nad nouzovým dojezdem sloky
„…nanananana“.Zvuk koncertu se pohyboval někde mezi
většinou čistým a u tvrdších skladeb vcelku
přeřvaným. Kapela střídala skladby ze všech
částí své dráhy včetně těch z nového
alba „Zeitgeist“ (2007), o kterých není
možné říct, že by dosahovaly kvalit jejich
známých, léty ověřených
písní. Naštěstí ten večer
nepřevládaly. Dokonce není ani možné říct,
zda ten večer převládaly vyklidněné balady jako
„Lily (My One And Only)“ nebo naopak zbustrované
výplachy typu „The Everlasting Gaze“ a „Bullet
With Butterfly Wings“. V těch se bylo možné utvrdit, že
bubeník Jimmy Chamberlin je opravdu neprůstřelná
mlátička k pohledání. Celý koncert byl svou
strukturou a gradací rozložen tak nějak rovnoměrně a není
se čemu divit - u tak dlouhého večera, je prostě jistá
dramaturgická příprava nutná. Ze
známějších věcí nesměly chybět
„1979“, „Today“, „Stand Inside Your
Love“ a „Try, Try, Try“. V přídavku pak
došlo na psychedelii v „United States“, ale i na
jakési desetiminutové medley, ve kterém jsem k
vlastnímu překvapení rozpoznal část „Easy
Livin´“ od britských dinosaurů URIAH HEEP. Koncert
tedy hodnotím celkově jako velmi solidní, takže
nechápu nářky a frf�ání těch, kteří
nad dobře koncertující kapelou díky
slabšímu poslednímu albu zlomili hůl. A
navíc Billy Corgan už vůbec nepůsobí nepříjemně.
Já se bavil dobře.
Smashing Pumpkins - 30. ledna 2008 - Arena HC Sparta, Praha bestrock.cz
Smashing Pumpkins jsou obaleni kontroverzemi ze všech stran. Je známo, že během existence kapely měly vztahy mezi členy k idylické harmonii zpravidla hodně daleko, ať už problémy pramenily z problémů v osobním životě, tvůrčího pnutí, drogových závislostí nebo komplikované povahy frontmana Billyho Corgana. To nic nemění na tom, že než se skupině podařilo v roce 2000 už doopravdy rozpadnout, zajistila si status kultovní formace. Obnovení činnosti Smashing Pumpkins bylo a je počinem (jak jinak) kontroverzním. Billy Corgan se sice pokusil oslovit všechny bývalé kolegy, ale kytarista James Iha a baskytaristka D'arcy Wretzkyová se odmítli na reunionu podílet, z původních členů tak Corganovi zůstal pouze bubeník Jimmy Chamberlin, na počet pěti lidí pak skupinu doplnili kytarista Jeff Schroeder, basačka Ginger Reyesová a také pianistka Lisa Harritonová. Poměrně logicky zní tedy otázka, čím je současná sestava více Smashing Pumpkins než třeba předchozí Corganův projekt Zwan, kde Chamberlin bubnoval rovněž.30. ledna 2008 si mohli i čeští posluchači udělat na tuto otázku vlastní názor, vůbec první koncert skupiny v novém roce 2008 se totiž uskutečnil v bývalé T-Mobile areně na pražském výstavišti. Večer měli v roli předkapely zahájit pražští Tata Bojs. Byl jsem na ně upřímně zvědav, protože ačkoliv jsou v domácích podmínkách docela renomovanou kapelou, tak jsem od nich doposud neslyšel vůbec nic. Na pódium se kluci z Hanspaulky vyšvihli asi čtvrt hodiny před udávaným časem začátku koncertu a spustili svůj asi půlhodinový set. Tribuny i plocha na stání byly touto dobou ještě docela prořídlé a i atmosféra odpovídala tomu, že tohle je pouze program pro zahřátí. Vystoupení Tata Bojs to určitě hodně ubralo na zábavnosti, jejich muzika založená na veselých (a mnohdy i relativně nápaditých) poprockových popěvcích zkrátka potřebuje odezvu od publika, jinak vyznívá trochu tragikomicky. Hoši se nicméně snažili, v promluvách mezi skladbami deklarovali svoje pochopení, že kvůli nim tu dnes lidé nejsou, během písní pak čile poskakovali. Zejména basák Mardoša předvedl mnoho roznožek podobných těm, jimiž v dobách slávy oslavoval svá vítězství Petr Korda, ovšem publikum se omezilo na vřelý potlesk po každé skladbě. Teprve při poslední písničce vzali lidé Tata Bojs na milost a roztleskali se do rytmu.Během asi půlhodinové pauzy před příchodem hvězd večera se počet volných sedadel v hledišti snížil na minimum a i plocha se znatelně zahustila. Narváno sice nebylo, ale návštěvu lze určitě označit za velmi solidní. Pár minut před devátou hodinou se dav dočkal, bez nějaké zvláštní nástupní choreografie a za vybrnkávaného úvodu první skladby vkráčeli na pódium Smashing Pumpkins. Chvíli mi trvalo, než jsem uvěřil, že mě sluch nešálí: otevírákem setlistu nebyl žádný z velkých hitů, ale zato můj nejoblíbenější kousek z celé tvorby kapely - "Porcelina Of the Vast Oceans". Překvapených nás bylo v hale určitě hodně, ale jednalo se nepochybně o překvapení vesměs pozitivní.Kromě tohoto skvělého úvodu se v průběhu koncertu kapela samozřejmě ještě několikrát vrátila k písním z dvojalba "Mellon Collie And the Infinite Sadness", tedy patrně toho nejlepšího, co kdy vytvořila. Právě hit "Tonight, Tonight" z jmenovavé desky definitivně zboural hranice zdrženlivosti publika, kotel pod pódiem se rozeskákal a zdálo se, že davové extázi nestojí nic v cestě. Tak úplně pravda to ale nebyla, a to z několika důvodů. Jeden z nich jsem si uvědomil při pročítání internetových diskusí o koncertu: fanouškům skupiny, kteří v devadesátých letech hltali její tvorbu, už je dnes přeci jen o deset let víc, a ne všichni už to na koncertě rozbalí tak jako dřív. Své nadšení si tak šetřili na tyto hity, zatímco nové písně z alba "Zeitgeist" je nechávaly spíše chladnými. Ovšem i když k těmto letitým fandům nepatřím, tak nové skladby nechávají chladným i mě. Hudba přitvrdila, zjednotvárněla a tradičně špatná akustika pražské haly ji navíc semlela do uši drásajícího zvukového chuchvalce. V těchto pasážích koncert opravdu působil spíše nešťastně, publikum mlčky vstřebávalo ten rachot a očekávalo, kdy dojde zase na některou ze starších skladeb."Dýně" naštěstí sestavily koncert poměrně vyváženě. Tolik potřebným hlukovým odlehčením se stala místa, kde Billy Corgan nechal zbytek kapely na chvíli odpočinout a s akustickou kytarou zahrál třeba hity "1979" nebo "Perfect". Při druhé jmenované písni navíc pobavil publikum, když zapomněl text a nechal si jej napovědět od bubeníka. Druhým zjem�ujícím elementem se stala klavíristka Lisa Harritonová. Během klasických vypalovaček často seděla s rukama v klíně, ovšem na druhou stranu právě ona měla (pochopitelně s výjimkou Corgana) největší prostor pro sólové výstupy. Její klavír uvozoval některé skladby, jindy vytvářel spoje mezi písněmi, všeho se zhostila s citem a bravurou. Tohle obohacení výrazu skupiny pro mě bylo vůbec nejpozitivnějším překvapení celého večera.Ti, kdo si (jako já) mysleli, že druhý akustický set předznamenává blížící se konec show, se hrubě mýlili. Smashing Pumpkins natáhli koncert nakonec na velmi úctyhodných dvě a půl hodiny. Dlužno říct, že možná zbytečně. Série skladeb v této fázi totiž opět překročila hranici, kdy se zvuk stával už chaotickým. Dobře naladěný Billy Corgan se zde trochu více předváděl, ale popravdě řečeno mám raději, když kytarista na svůj nástroj hraje, než když pouze ukazuje, jakými efekty je vybaven. Soudě podle množství lidí, kteří v těchto momentech začali halu opouštět, jsem určitě nebyl jediný, komu příliš hlasitý rachot poněkud zkalil zážitek z koncertu. I atmosféra v těchto momentech opět upadla.Závěrečné ovace se však pochopitelně konaly, a po až podivně dlouhém čekání se kapela přeci jen vrátila na pódium s přídavkem. Zejména ten závěrečný - "Cherub Rock" - pak diváky opět rozjařil. Kontroverze provázejí tedy i výsledné hodnocení tohoto koncertu. Smashing Pumpkins určitě potěšili milovníky své klasické tvorby, neboť jen málo z velkých hitů zůstalo opomenuto. Billy Corgan navzdory své pověsti působil sympaticky a jeho dobrá nálada koncertu rozhodně prospěla. Osobně oce�uji snahu o vyváženost koncertu z hlediska tvrdosti, ale... ten zvuk, ten zvuk... Bez skladeb z "Zeitgeistu" bych se s klidným svědomím obešel za každých okolností, ale tady se nedaly poslouchat i mnohé z těch skladeb starších. Je to škoda, protože na to, že jsou současní Smashing Pumpkins napůl už jen revivalem, vzali tvorbu tohoto koncetního programu za dobrý konec.
VIDEO
Perfect
Try,Try,Try
Tonight Tonight
Lily
1979
Easy Living
Bullet With Butterfly Wings
Everlasting Gaze
Ava Adore
Tarantula
Cherub Rock
Tonight, Tonight (2)
(Come On) Lets Go!
Everlasting Gaze (2)
Perfect (2)
Perfect (3)
AUDIO
01. Porcelina Of The Vast Ocean
02. Behold! The Nigtmare
03. Bring The Light
04. Tonight, Tonight
05. Mayonaise
06. Try, Try, Try
07. Superchrist
08. (Come On) Let´s Go
09. Stellar
10. Perfect (acoustic)
11. Lily (My One And Only)
12. The Rose March
13. Today
14. Tarantula
15. Stand Inside Your Love
16. Ava Adore
17. Drown
18. Bullet With Butterfly Wings
19. 1979 (acoustic)
20. That´s The Way (My Love Is)
21. My Blue Heaven
22. Everlasting Gaze
23. Cash Car Star
24. Daydream
25. Wound
26. United States
-------------
27. I Don´t Mind
28. Cherub Rock
